„Kočka na rozpálené plechové střeše“ poháněná méně vášní než melodrama z telenovely
Kaskády španělského mechu ze zrádných schodišť, rozpadajících se sloupů a rozbitých okenic; hravé výkřiky neviditelných dětí jsou vykresleny ve spektrálním zabarvení. Režisérka Marcia Milgrom Dodge a její designérský tým naplňují nové oživení melodramatu Tennessee Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše z roku 1955 v divadle Drury Lane Theatre pomíjivostí a rozkladem.
„Kočka na rozpálené plechové střeše“
★★
Kdy: do 26. srpna
Kde: Divadlo Drury Lane, 100 Drury Lane, Oakbrook Terrace
Vstupenky: 43 – 58 USD
Info: drurylanetheatre.com
Délka představení: 2 hodiny 20 minut s jednou přestávkou
Zdá se, že na plantáži, kterou si mají postavy Kočky na rozpálené plechové střeše zajistit – a možná i na represivní mravy, které je nutí lhát jeden druhému i sobě samým – je nyní tolik prachu ve větru.
Na povrchu je to zajímavá domýšlivost. Bohužel to má nezamýšlený účinek snížení sázky na hru, která je plně poháněna vášnivými hádkami a oplzlými tajemstvími. Zdá se, že i herci přijali toto poselství: Obavy, které oživují Williamsovy jižanské zvonky a pískaře, nám dnes nejsou tak hluboké, a tak produkce zůstává povrchní.
A Kočka na rozpálené plechové střeše, která se odehrává v noci na oslavě 65. narozenin majitele plantáže v Mississippi Big Daddy Pollitta, neprovozuje tolik v akci jako v odhaleních – takže pokud se na tato odhalení nehraje na plné pecky, může udělat ne tak horkou noc. Mezi různými tajemstvími a lži: Big Daddy (Matt DeCaro) má rakovinu v terminálním stádiu, diagnózu, kterou všichni tají jak před pacientem, tak jeho úzkostnou manželkou Big Mama (do 12. srpna ji hraje Cindy Gold, kterou nahradí Janet Ulrich Brooks). po zbytek běhu).
Big Daddyho zlatý syn Brick (Anthony Bowden) spadl hluboko do láhve po nedávné smrti neviděného Skippera, Brickova nejlepšího přítele, který mohl chtít výhody; Brick nespí se svou ženou Maggie (Genevieve Angelson), ale možná spala se Skipperem. Maggie zoufale touží mít dítě, aby mohla soutěžit o plantáž s Brickovým starším bratrem Gooperem (Michael Milligan) a Gooperovou poslušnou, příliš plodnou manželkou Mae (Gail Rastorfer) – rodiči toho strašidelného stáda slyšených, ale neviděných. děti – tady, aby přiměl velkého tátu, aby sepsal poslední vůli a závěť, nejlépe k jejich hmotnému prospěchu.
Ačkoli to Williamsovi vyneslo jeho druhou Pulitzerovu cenu, Cat je pěkná mýdlová záležitost, plná plešatých expozic, mezirodinných hádek a choulostivých detailů. Pokud jde o psychologický vhled nebo strukturální invenci, neobstojí v průlomových dílech jako Skleněný zvěřinec a Tramvaj jmenovaná touha. Je to stejně dynastie v deltě jako tragédie řeckého typu.
Přesto si Kočka na rozpálené plechové střeše normálně udržuje sílu šťavnatých rolí pro herce. Hlavní z nich je Maggie, Kočka na rozpálené plechové střeše z názvu (sebedramatizující kočka na lovu, ve scénáři o sobě mluví jako o kočce na rozpálené plechové střeše nejméně čtyřikrát). Ačkoli Maggie skutečně dominuje pouze prvnímu ze tří dějství hry, v prodlouženém střetnutí s Brickem je tak energická, že má tendenci být tváří hry. To byl jistě případ Elizabeth Taylorové ve filmové adaptaci z roku 1958 a dokonce i v tomto století se zdá, že se nové velké produkce objevují tak často, jak chtějí vysoce postavené herečky narazit na střechu (viz titulky Ashley Judd, Anika Noni Rose a Scarlett Johansson tři revivaly na Broadwayi za méně než deset let).
Angelson má inteligenci a půvabné kouzlo, které se hodí k bezstarostnému sebevědomí, které Maggie chce promítnout. Ale postrádá potřebnost, která nutně podkopává tuto důvěru pro dramatické napětí. Kdyby Maggie opravdu věřila, že má devět životů, nevynaložila by tolik energie na to, aby sem Bricka přivedla. A Angelsonovi se dostává málo laskavosti od Bowdena, který pro tuto roli čte jako mladý a který vypadá jako Brick, ale žádný vnitřní neklid. V kombinaci s afektovanou remízou Bowden vypadá jako Jimmy Stewart, který hraje Faulknera.
Chicagský veterán DeCaro dostává z Bowdena o něco více v prodlouženém souboji jeden na jednoho mezi Big Daddym a Brickem, který tvoří většinu prostředního dějství hry. Ale i zde je teplota někde pod bodem varu; herci vrcholí frustrací, spíše než potřebnou neukojitelnou potřebou řešení, a DeCarův velký táta ukončí konfrontaci tím, že zamručí nahoře, místo aby udeřil do nového nervu, který by nás mohl přenést přes přestávku. Nízkoenergetické oživení Dodge opět odpovídá časosběrnému scénickému designu Kevina Depineta: Jedná se o dobový kousek, jehož potenciální vitalitu zastínil přemnožený plevel.
Ranna ’: