Neohrožený Merrill Garbus, ústřední postava tUnE-yArDs, vyhrál za nejlepší zvukovou zkoušku dne. Garbus, předzvěst toho, co mělo přijít, volal různé nářky a den-oh do mikrofonu, který se pak ve smyčce vrátil do reproduktorů v nekonečných polích a vytvořil sbor jednoho. Dav shromážděný na malém Blue Stage divoce jásal a představení ještě ani nezačalo.
Garbusův správný set ožil s Party Can (Do You Want to Live?) na síle těchto smyčkových vokálů, základního pilíře poutavého a vzrušujícího setu tUnE-yArDs. Zpívá, přezpívá a hraje na svou vlastní zkrácenou bicí soupravu, Garbus, s tváří posetou barevnými válečnými barvami, kvílela, vrčela a ječela setem hýřícím punkovým duchem – alespoň ve vyzývavé kreativitě elektronicky vylepšených aranží, pozměněných zde a tam dva saxofonisté – a osvěžující kompozice, od wah-ooh-wah vokálního kola a bručivého jazzového vyvrcholení Gangsta po občasné případy štěkání a škrábání kytary.
Každá skladba nacházela nesoulad a harmonii, která válčila, nikdy nenašla snadné příměří, ale vždy funkční a ladné řešení. Od Powy, další skladby z letošního alba W H O K I L L, Garbus zpíval přirozeněji – a oduševněle – její mocné píšťaly natahující se tak trochu víc než jen pouhá potrava pro sekvencery. Technika písně nikdy nerozmělnila, písně nikdy neztratily ducha oslav a radosti. Je na tebe úžasný pohled tam venku, řekla a popadla dech. Jste obrovský svazek lásky. Zpátky k tobě, drahá.
Animal Collective uzavřel noc a udělal strašlivý rachot ze svých nesoustředěných, nesouvislých elektronických jamů. Na pódiu plném blikajících světel a papírových kulis se ztratili jednotliví členové kapely — dlouholetí přátelé a spolupracovníci Avey Tare (David Porter), Panda Bear (Noah Lennox), Deakin (Josh Dibb) a Geolog (Brian Weitz). jak dali najevo, mnoho hudebních fanoušků to ještě neslyšelo, protože posledním albem kapely bylo Merriweather Post Pavilion z roku 2009 a od té doby pracují na filmových partiturách a dalších projektech.
Industriální řinčení, monotónní rytmy a zdlouhavé nudné přechody mezi skladbami vytvořily hlučné, chaotické vystoupení. Jen pár okamžiků se blížilo gelování – frenetický calypso valčík na začátku show s divokými statickými zvuky klouzajícími nahoru a dolů po stupnici a pohodový A Long Time Ago – ale většina hudby byla rozptýlena. Vím, že jim Guggenheim propůjčil trochu nadhodnocené artrockové krédo, ale i když jejich unášené a nepohyblivé zvuky mohou představovat umění, není to dobrý čas.
Byli jste tu minulý rok pro Pandu Bear? zeptala se žena vedle mě. Bohužel, ano byl jsem. Připojila se ke mně a obrátila oči v sloup. S přítelem jsme se váleli po zemi ve fetální poloze a prosili Boha, aby to zastavil. Napěňte, opláchněte, opakujte.
— Čtěte naše kompletní zpráva Pitchfork
- Následovat @chicagosmusic
Ranna ’: