Iggy Pop v „Gimme Danger“ odhaluje část světa Stooges
Filmař Jim Jarmusch odkazuje na svůj nejnovější projekt, dokument Gimme Danger, o legendární punkrockové kapele Iggy Pop and the Stooges, jako na náš milostný dopis možná největší kapele v historii rock'n'rollu, a to v nemalé míře kvůli jejímu leoparda frontmana, který nějakým způsobem ztělesňuje Nižinského, Bruce Lee, Harpa Marxe a Arthura Rimbauda.
Snad jen málokdo by polemizoval s případem, který on a jeho film natočili, i když dokument není tak všeobjímající, jak by mohl být. A to není nutně špatná věc.
Dokument začíná v roce 1973, kdy se kapela podle vyprávění na obrazovce rozpadá a podle samotného Popa se rychle propadá do zapomenutých koncertů. Rychle to přejde na začátek: 1965 Ann Arbor, Michigan, kde zrnité fotografie a filmové záběry začínají tkát tapisérii skupiny mladých hudebních tvůrců, od jejich středoškolských sock-hopových dnů přes klubové párty pro teenagery až po jejich neustále se vyvíjející kapelu. jména a členství v jejich případných výpravách do hudebních měst, jako je Chicago, San Francisco a New York, které jejich muzikálnost okořenily vším od rocku a blues po jazz a punk.
Archivní koncertní záběry, fotografie, animace a také rozhovory s bratry Scottem a Ronem Ashetonovými, Jamesem Williamsonem, Stevem MacKayem, manažerem Ramones Dannym Fieldsem a Mikem Wattem, kromě několika málo dalších, rozšiřují Popovy živé, i když neformální vzpomínky, jak léta letí a Stooges zjišťují, že svět není zcela připraven na jejich dekadentní styl rocku plného punku, nemluvě o Popově sklonu doslova skákat po pódiu (jako pavián, jak prohlašuje) a skvěle odhalovat své šlachovité holé torzo (vypůjčené, vysvětluje, z hollywoodských zobrazení faraonů na velké obrazovce).
Pop (narozený jako James Newell Osterberg), který slouží jako primární zdroj v průběhu 108minutového filmu, nám poskytuje stabilní vyprávění o anekdotách ze zákulisí koncertů a nahrávání. Co však chybí, je jakákoli hloubková řeč o slonovi v zelené místnosti: sex, drogy a chlast, o kterých se zmiňuje, ale nikdy se to skutečně neprojeví. Kapela nepochybně tvrdě flámovala na pódiu i mimo něj, ale jsou to právě ty mimopódiové momenty a bezpochyby mimopódiové argumenty, které trhaly jádro kapely, které zde většinou chybí. Není zde ani zmínka o Popově sólové kariéře a hodně z nedávné minulosti (kromě návratu Stooges' Coachella v roce 2003 a uvedení Rock and Roll Hall of Fame v roce 2010) je ignorováno.
Ale mnohé další pasáže ve filmu osvěcují, žádná není tak ostře jako zjištění, že Pop a Stooges byli téměř odepsáni (v nemalé míře díky jejich vlastnímu zničení), stejně jako skupiny jako Sex Pistols, Sonic Youth, Nirvana a další. White Stripes sestoupili ze štiky a ukázali, jak vlivná skupina měla na jejich kariéry.
Myslím, že jsem pomohl vymazat 60. léta, říká Pop (v čele s Davidem Bowiem) usmívající se Dinah Shore na jejím denním gabfestu ze 70. let. Pop nevymazal 60. léta; prostě je prožil v paralelním vesmíru, ve vesmíru Stooges, kde se na jevišti i mimo něj rozpoutalo peklo (a daleko, protože brzy začal cvičit jevištní potápění). Zavřel kapelu, protože se oba světy nakonec srazily a nikdo nevyšel jako vítěz.
Ti, kteří znají každý kousek příběhu kapely, najdou ve filmu skvělou připomínku toho, co Stooges znamenali rock 'n' roll. Ti, kteří o jejich hudbě znají málo (vysavače a mixéry patřily k jejich jedinečným nástrojům), najdou Popa jako zajímavého a nadějného jedince, který s upřímnou láskou mluví o svých raných vlivech (The Howdy Doody Show a komik Sopy Sales) a je hrdý na to, co on a kapela dosáhli na své stále se vinoucí cestě populární hudbou.
Nechci patřit ke glam lidem, říká ke konci filmu Pop, kterému je nyní 68. Nechci patřit k hip-hopovým lidem. Nechci patřit k televizním lidem. Nechci patřit k alternativním lidem. Chci jen být.
Rock dál.
★★★
Magnolia Films uvádí dokument, který napsal a režíroval Jim Jarmusch. Délka představení: 108 minut. Hodnocení R (pro obsah drogy a jazyk). Zahájení v pátek v Landmark Century Centre.
Ranna ’: