Při pomyšlení na zvracení se vám chce zvracet? To je důvod, proč se emetofobie stává horkým tématem
Je to víc než jen být znechucený. Mezinárodní nadace OCD říká, že příznaky tohoto málo známého stavu mohou být ‚vysilující‘.
Začalo to, když bylo Alici Mitas 7 a onemocněla o Velikonocích.
Od té doby jsem se o to svým rodičům začala starat každý den, říká. Ptal jsem se jich na spoustu otázek o tom, že jsem nemocný, nebo jestli vypadám nemocně nebo proč se mi tak nějak cítí v žaludku. A moji rodiče po chvíli věděli: ‚Dobře, tohle není normální‘.
Mitas, kterému je nyní 18 let, trpí emetofobií — strachem ze zvracení nebo zvracení jiných lidí.
Není to jen vidět někoho zvracet – každý vidí někoho zvracet v dětství, říká Ken Goodman, licencovaný klinický sociální pracovník a autor The Emetophobia Manual. Ale když je to navíc plné úzkosti, teď je tu znechucení a úzkost. Pak se začne rozvíjet fobie, kdy mysl začne situaci zesilovat a lidé se začnou bát: ‚Co když se to stane znovu?‘
Na Tiktoku se to stalo žhavým tématem, kde uživatelka @acey.bibbee popisuje to, čemu čelí, jako smrtelný strach ze zvracení. Ona a další používají platformu sociálních médií, aby se pokusili rozšířit povědomí o emetofobii a jejím dopadu.
Získává velkou pozornost: Hashtag #emetophobia má na TikTok více než 70 milionů zhlédnutí.
Ve videu @lacey.bibbee říká, že to začala zažívat poté, co poslouchala, jak její otec celou noc zvracel, než dostal mrtvici, což bylo podle ní tak traumatizující.
Nevím, jestli se bojím, že se pozvracím, že se mi udělá špatně nebo co, říká. Pokud někdo kašle, dáví se mu, je mu špatně, vypadá nemocný, je mu špatně a je kolem mě, úplně mě to uvede do stavu plné paniky.
Typicky postihuje lidi s predispozicí k úzkosti, říká Goodman, ale také může být spuštěn událostí v životě člověka již v dětství.
Lidé, kteří trpí emetofobií, někdy také čelí obsedantně kompulzivní poruše, říká.
Někdy se pacienti za 15 let nezvraceli, ale kvůli strachu si přeskupili život, říká Goodman.
Říká, že to může znamenat přehnanou opatrnost na to, co lidé jedí, nutkavě kontrolovat datum spotřeby, omezovat konzumaci alkoholu a snažit se vyhýbat situacím, které by mohly vyvolat kinetózu – jako být v autě, na lodi nebo v letadle.
Měl jsem pacienty, kteří by neřídili auto, dokud neuplynou dvě nebo tři hodiny po jídle, říká. Nemohli jste nutně jít jíst k lidem domů, protože nikdy nevíte, jak jídlo uvařili a odkud pochází.
Mezinárodní nadace OCD říká, že příznaky emetofobie mohou být vysilující a že někteří se dokonce mohou rozhodnout nemít děti ze strachu z ranních nevolností.
Pro Mitase tato podmínka ztěžovala školu.
Na střední škole jsem opravdu nevedla společenský život, protože jsem se tak bála chodit ven a pak onemocnět, když jsem byla venku se svými přáteli, říká. Ve škole, Kdykoli jsem se začala cítit úzkostně nebo nemocná, vždy jsem požádala, abych šla buď k výchovnému poradci, nebo do kanceláře sestry. To byla moje bezpečnost.
Když si pořád děláte starosti: ‚Co když onemocním, co když onemocním,‘ říká Mitas, je vám z toho vlastně špatně. Cítíte se z toho nevolno a je to jen tento hrozný cyklus. Můj mozek mě vždycky přiměje, abych si myslel, že jsem nemocný, i když ve skutečnosti nejsem. A je to jen moje úzkost, která mě bolí břicho.
Goodman říká, že když jste nervózní, je normální mít fyzické příznaky, jako je pocení, zrychlený tep nebo žaludeční potíže.
Lidé s emetofobií, říká Goodman, často pocítí nevolnost. A tato nevolnost je pak přivede k přesvědčení, že se to stane, i když se to nikdy nestane.
Většině lidí je samozřejmě zvracení nepříjemné. Existují však dva klíčové rozdíly mezi průměrnou nechutí zvracet a emetopohbií.
Každý si o [zvracení] myslí, že je nechutné, ale u někoho s emetofobií je tento zhnusení zesíleno, říká Goodman, takže před tím, než k němu dojde, nebo v očekávání, že k němu dojde, zažívá intenzivní úzkost. Takže to není jen zvracení. Zvrací a má z toho silný strach.
Přesto mnozí nikdy neslyšeli o emetofobii, dokonce ani někteří terapeuti, říká Goodman, což může ztížit hledání léčby.
Není to něco, s čím by lidé museli žít do konce života, ale chce to hodně odhodlání, úsilí a trpělivosti, říká. Není to něco, co zmizí, pokud se nezavážete k léčbě a nezlepšíte se.
Mitas říká, že expoziční terapie pro ni byla její spásou.
Žádá lidi, aby nedráždili trpící, aby byli jen milí.
Nedělej si legraci, říká. Pamatuji si, jak jednou můj táta v žertu předstíral, že se bude zvracet, když jsem byl mladší. Naučil se to už nikdy nedělat.
Přečtěte si více na usatoday.com
Ranna ’: