Americká vlajka ztrácí v rukou Trumpsterů svůj význam
Po nepokojích 6. ledna v Kapitolu je pro mě ještě těžší vidět americkou vlajku jako symbol ‚jednoho národa pod Bohem‘.
Když poštovní pracovník prostrčil knihu věčných známek otvorem v neprůstřelném skle, byl jsem zaskočen. Byly to známky americké vlajky.
Upřednostnil bych známky černého dědictví, ty s podobiznou legendárního dramatika Augusta Wilsona, nebo zbylé známky Kwanzaa – cokoliv kromě americké vlajky. Ale už bylo pozdě.
Panel známek byl v mých rukou a byl jsem s nimi zaseknutý. Odešel jsem a přemýšlel: Kdy jsem začal nenávidět symbol, který by měl znamenat svobodu a spravedlnost pro všechny?
Necouvl jsem hrůzou, když Colin Kaepernick, bývalý quarterback a aktivista NFL, poklekl během zpěvu národní hymny na protest proti policejní brutalitě. A ikonické obrázky olympijských medailistů Tommieho Smithe a Johna Carlose se zdviženými pěstmi v černých rukavicích během hraní státní hymny na protest proti rasismu v Americe v roce 1968 nevyvolaly zášť vůči symbolu, který má vzbuzovat hrdost na svou zemi. .
Vyrostl jsem na recitaci Slib věrnosti s rukou na srdci a věřil jsem, že je to posvátný rituál, podobně jako recitace Nyní mě ukládám spát, když jsem byl dítě, a Modlitba Páně, když jsem byl starší. V 60. letech jsem byl divákem chaosu.
Byl jsem příslušníkem generace, která završila asimilaci tím, že jako první v rodině vystudovala střední školu. Poté jsem šel pracovat do kancelářské budovy v centru města, místo do kuchyně bílé ženy – příjemkyně aktivismu vůdců za občanská práva, kteří snášeli pohoršení, které jsem nikdy netrpěl.
Když bílé feministky pálily podprsenky a bílé protiválečné aktivistky pálily vlajky, snažil jsem se povznést nad stanici, která mi byla přidělena podle barvy pleti. Zvýšil jsem svůj hlas, abych hrdě zazpíval Lift Every Voice and Sing během přívalu programů oslavujících Měsíc černošské historie, s vědomím, že America the Beautiful je stále středobodem prezidentských inaugurací a vlasteneckých oslav.
Kdy se pro mě vlajka stala takovým symbolem bolesti a odporu?
Koneckonců, pod naší vlajkou se děly hrozné věci — lynčování a nepokoje, atentáty a křivdy, a vlajka zůstala pro mnohé symbolem vlastenectví.
Kdy se to změnilo? Bylo to, když se bývalý prezident Donald Trump dostal k moci a začal ji používat jako rekvizitu k posílení své image patriota?
Tam mohl začít ten odpor. Nechvalně známý útok na Kapitol USA 6. ledna naklonil misky vah.
Jedna věc je vidět dav bílých lidí mávajících konfederační vlajkou. Nelíbí se mi to, ale chápu to.
Nemohu však snadno vymazat obraz bílých lidí, kteří pod praporem americké vlajky podnikají organizovaný útok na hlavní město země.
Nedávno jsem projížděl čtvrtí na vzdálené jihozápadní straně a všiml jsem si obrovské Trumpovy vlajky vedle americké vlajky visící z balkónu činžovního domu. Zatímco lidé v této rezidenci mohli být velmi dobrými sousedy, vlajky vyvolávaly obrazy rozzlobených rasistů, nikoli vlastenců.
Po událostech ze 6. ledna mám ještě těžší čas vidět americkou vlajku jako symbol jednoho národa pod Bohem.
Moje pocity nejsou nové.
V roce 1966, poté, co byl v Mississippi zastřelen vůdce občanských práv James Meredith, vynesl Sidney Street svou vlastní vlajku na ulici v New Yorku a zapálil ji. Řekl kolemjdoucím: ‚Pokud to mohou udělat Jamesi Meredithovi, nepotřebujeme vlajku,‘ podle Encyklopedie prvního dodatku.
V průběhu historie byla americká vlajka znesvěcena mnoha způsoby.
Bylo spáleno, pošlapáno, znehodnoceno a zohaveno. Přesto jeho čest přežila.
Ale dokud bude rasismus a nerovnost směle existovat, americká vlajka je ve skutečném nebezpečí.
Ranna ’: