La Femme Dance Festival oslavuje černošské choreografy v „tanečním“ programu
Asi před pěti lety si zakladatel Red Clay Dance Company Vershawn Sanders-Ward uvědomil, že se opakuje. Začal jsem si všímat, že se svými vrstevníky pořád povídám stejně. Že se stále opakoval stejný problém: Chyběla podpora naší práce. Nedostatek příležitostí pro marginalizované hlasy. A naší prací a marginalizovanými hlasy mám konkrétně na mysli černé ženy, řekl Sanders-Ward během nedávného chatu.
S 3. bienále La Femme Dance Festivalu Red Clay dává Sanders-Ward těmto hlasům příležitost k rozkvětu. Femme Fest, který se koná od 14. do 16. března v Green Line Performing Arts Center ve Washington Park, se zaměřuje na výtvory pěti ženských choreografek černošského/afrického nebo diasporského/afrického původu. Tím, že ctí africké taneční umění (tanec plus historie plus předky), Red Clay posiluje svůj závazek k osvětlování tanců, které začaly v nesčetných národech afrického kontinentu, rozšířily se po celé planetě prostřednictvím obchodu s otroky a vyvíjely se po generace, aby ovlivnily každého z Brooklynu. z Urban Bush Women přes Chicago's Hiplets až po superstar baletku Misty Copeland.
3. bienále tanečního festivalu La Femme Dance Company společnosti Red Clay Dance Company
Kdy: 14. – 16. března
Kde: Green Line Performing Arts Center, 329 E. Garfield Blvd.
Vstupenky: Doporučený příspěvek 10 $
Další informace: Redclaydance.com
Minulý týden jsme zastihli všech pět choreografů festivalu Femme. Zde je to, co řekli o své práci, historii, identitě a o tom, co znamená nárokovat si svůj vlastní prostor ve světě.
Brittany Chanel Winters
Z: Bronzeville
Výcvik: Chicago Academy of the Arts, University of Illinois
Prezentace festivalu Femme: Yemaya dela diaspora
— K jejímu záznamu Femme Festival:
Název pochází od Yemaya, africké bohyně, která představuje oceán a mateřství. Matky vnímám jako ochránkyně africké a karibské kultury.
— O výcviku v baletu a objevování západoindického lidového tance:
Balet je vzpřímenější. Africký tanec je více ohebný, je více o zemi a být dole, skoro jako groove. S baletem jsem měla pocit, že na sobě musím změnit úplně všechno – vlasy jsem měla příliš husté na to, aby se daly do drdolu, tělo příliš atletické a ne jako balerína status quo.
Celý můj svět se změnil, když jsem šel na hodinu ve West Indian Folk Dance Company (Chicago). Proměnilo mě to. Cítil jsem se svobodný.
— Na průsečíku umění a aktivismu:
Nejsem hlasitý člověk. moc nemluvím. Jsem spíše stěhovák. Když byl můj bratranec (Pierre Loury) zabit (chicagskou policií v roce 2016), měl jsem pocit, že toho musím tolik říct. Vytvořil jsem tanec, abych na to reagoval. Hodně to bolelo. Ale když jsem tančil, cítil jsem se silný. Připadalo mi, jako bych mohl vyprávět svůj příběh místo toho, aby někdo jiný vyprávěl, co si myslí, že je můj příběh.
— O tom, co by dnes řekla svému mladšímu já:
Všichni patří. Naše hlasy jsou stejně silné jako hlasy všech ostatních. Naše příběhy si zaslouží být sdíleny.
LINDSAY RENEA BENTONOVÁ
Z: Youngstown, Ohio
Výcvik: Howard University, Jacksonville University
Prezentace festivalu Femme: Co vidíte/co získáte
— Při získávání pokynů od Harryho Belafonta
Slyšel jsem ho mluvit u Howarda – zeptal jsem se ho, jak se rozhodl být umělcem a aktivistou. Řekl, že to není volba. Že nedošlo k žádnému oddělení, že byli jedno a totéž. To rezonovalo. Inspiroval jsem se k vytvoření dílu o Miku Brownovi (18letém zastřeleném v roce 2014 policií Ferguson) Pro mě nemá smysl dávat něco na jeviště, když nemám co říct.
— Na mužský pohled v tanci
Je nesmírně důležité, aby se vyprávěly naše příběhy a aby vyprávění obsahovalo ženskou perspektivu. V tanci je mužský hlas extrémně hlasitý a vždy přítomný. Když mám na výběr, nevím, kolik žen by si vybralo tančit v korzetu na dvouhodinový balet. Pamatuji si, jak mi na Howardovi řekli, že v tanci se od žen očekává, že budou nejmenší možnou verzí sebe sama. Jak ženy začínají mít více příležitostí v tanci, rozvíjíme silnější a realističtější chápání toho, kdo jsme.
— Při tanci mimo jeviště
Určitě jsou chvíle, kdy jdu ven a dělám v klubech blázna. A určitě jsou chvíle, kdy svým studentům říkám: ‚Potřebuji, abyste to udělali, jako byste nebyli ve studiu. Tancuj jako tvoje babička. Uvolnit.'
JASMIN WILLIAMS
Z: Chicago
Výcvik: Indiana University, Dance Theatre of Harlem, Hubbard Street Dance, Lou Conte Dance Studio, Claire Bataille
Prezentace festivalu Femme: The Open
— O uvedení Chicaga na Femme Fest:
Jsem černá dívka z South Side of Chicago. Existuje určitý způsob, jak byste viděli lidi tančit, kdybyste vyrostli na South Side, když já, koncem 90. let, začátkem 21. století. Chodili jsme na tyto juke party – house parties – kde byste viděli pohyby ovlivněné Afrikou, ale smíchané s tímto středozápadním, moderním dojmem. Říkám tomu ‚Chicago flair‘.
— Proč být vybrán na Femme Fest je velký problém:
Ženy mají věci velké hodnoty, které jsou často podceňovány. Když dostaneme svůj vlastní prostor, je to způsob, jak ctít naši hodnotu.
— O tom, co by řekla mladým černým tanečníkům:
Neomlouvejte se za prostor, který zabíráte. Jsem velmi velký člověk. Mám velkou osobnost. Mám různá umělecká zaměření. A to je v pořádku, stejně jako je v pořádku být malý a tichý. Kdybych mohl mluvit se svým mladším já, řekl bych ‚Neboj se místa, které zabíráš‘.
Také bych jim řekl, že existuje tolik věcí, které nás jako černošky neustále pohánějí. Na světě je spousta věcí, na rozdíl od pouhého bytí ve světě. Je pro nás důležité vědět, že je v pořádku být.
— K názvu jejího díla:
Vnímám to jako sílu a zranitelnost. Musíte mít obojí – zranitelnost nevidím jako slabost. Být upřímný a zjistit, kdo jsi, to pro mě vyžaduje zranitelnost. A tento druh zranitelnosti – poznání sebe sama – vás dělá silnými.
— O jejích vlivech:
Všechny ty velké věci mě motivovaly. Josephine Bakerová. Martha Grahamová. Rozhodně stojím za Misty Copelandovou. Není první černošskou baletkou, ale je první Afroameričankou, která v American Ballet Theatre udělala zatracenou věc.
L. Graciella Maiolatesi
Z: Amherst, Massachusetts
Výcvik: Denison University, Temple University
Prezentace festivalu Femme: Pomalé hoření
— K názvu jejího díla:
Je o černých ženách, které jsou vynechány z rozhovorů o lynčování v Americe. Mnohé z nich byly inspirovány hnutím Black Lives Matter a jako novodobý průzkum násilí, které je opakovaně navštěvováno na černém ženském těle. Viděl jsem mapu lynčů na počátku 20. století. Na každém místě, kde se odehrálo, je malá tečka. Zdálo se, že pod těmi tečkami zmizely celé státy. Začal jsem přemýšlet: ‚Vždycky mluvíme o lynčování z hlediska mužů. Ale nemůžete mi tvrdit, že všechno násilí nezasáhlo také ženy.“
— O tom, jak její článek řeší dopad násilí na černé ženy:
Děláme to několika způsoby. Jmenujeme ženy, které byly lynčovány, abychom vzdali hold. Vyzývám své tanečníky – a publikum –, aby se trochu zamysleli. Někdy je požádám, aby reagovali na konkrétní slova: Woods. Neoznačený hrob. Někdy je nechávám fyzicky tlačit dál, dokud nemáme pohyb nebo vzor.
— O tom, jak jí tanec pomohl najít samu sebe:
Použil jsem tanec k prozkoumání své identity jako queer, černé femme. Když tvořím tance, umožňuje mi to vstoupit do této identity. A prozkoumat intersekcionalitu umění. Jedním z mých mentorů byl Kariamu Welsh. Neustále mi říkala, abych se ‚odvážil být.‘ Adoptovala mě bílá rodina. A byl jsem větší dítě. Bylo tam hodně šikany ohledně mé velikosti a mé rasy. Mama Kariamu mi pomohla poznat, kým jsem. Řekla: ‚Zaber si prostor, který si zasloužíš.‘ A já to udělal.
Marceia L. Scruggsová
Z: Markham, Illinois
Výcvik: Columbia College
Prezentace festivalu Femme: ‚Pokárej to
— O tom, jak církev ovlivňuje její choreografii:
Můj [taneční] partner a já jsme dělali nějakou improvizovanou pohybovou práci. Dostali jsme se na místo, kde byl na kolenou, téměř v prosebné pozici. Stál jsem nad ním a tak nějak jsem ho kryl. Církev je jádrem velké části černošské kultury a na střední škole jsem byl chvalozpěvák, takže to mě napadlo, když jsme pracovali. Ale není to doslovná věc „Kárám démona“. Název považuji za výtku věcí, které nám stojí v cestě. Z věcí, které musíme odmítnout, pokud se chceme ve svém životě posunout kupředu.
— O jejím tréninku:
Jako dítě jsem miloval tanec, ale neměl jsem prostředky na to, abych chodil trénovat do studia. Použil jsem to, co jsem měl – chválil jsem tanec, pak jsem byl v týmu roztleskávaček. Hodně jsem hrál hudební divadlo na (Thornwood) střední škole (v Jižním Holandsku). Jako taneční obor na Columbii jsme museli studovat jak moderní, tak baletní a volitelné předměty. Primární důraz mého studia je moderní a balet. Měl jsem tolik vlivů. Vždycky jsem milovala Michaela Jacksona, vzhlížím ke všem pracím Urban Bush Women.
— O jazyku tance:
Rytmy jsou přirozeně v našem těle. Jsou ve zvucích, které vydávají naše nohy, a ve zvuku dechu. Vaše tělo přirozeně mluví, když tančíte. Ve své práci mám chvíle, kdy používám slova, zvuky nebo fráze. Chci prozkoumat – jak se dech převádí do rytmického zvuku? Do rozhovoru?
— O jejích nadějích na publikum:
Chci, aby diváci v mé práci zažili sami sebe. Mnoho choreografií, které dělám, se zabývá mými zkušenostmi. Ale s publikem jsme na společné cestě. Není to tak, že bych chtěl, aby byli jen svědky mého výkonu. Chci být, jako bychom byli na této cestě spolu.
Catey Sullivan je místní spisovatelka na volné noze.
Ranna ’: