Od roku 1974 do roku 1976 Ntozake Shange's pro barevné dívky, které uvažovaly o sebevraždě / když je duha enuf – žánrově bouřlivé souborové dílo, které nazvala choreopoem – putovalo z baru před Berkeley do newyorského Public Theatre a nakonec na Broadway, kde běžel téměř dva roky.
Dnes je více čteno a zmiňováno než uváděno, ale pouhých pět měsíců po Shangeově předčasné smrti Court Theatre dílo oživuje v úžasně provedené inscenaci v režii Sereta Scotta.
S cyklem básní v kombinaci s hudbou a tancem v podání skupiny ženských postav (v originále sedm, zde osm) pojmenovaných podle barev duhy, dílo střídavě zobrazuje radost a devastaci a zahrnuje témata jako nevinné sexuální probuzení na na jedné straně a kulturně akceptované znásilnění na straně druhé.
Je to dílo, které je dodnes těžké zařadit, i když předpokládalo a inspirovalo tolik, co následovalo – od popularizace slam poetry a zpovědních monologů přes hrdinky černošských romantických románů Terryho McMillana až po současný jazyk sebelásky až po poetické dialogy a kvality dramatičky Suzan-Lori Parksové, které se vymykají tvaru, nemluvě o stejnojmenném filmu Tylera Perryho z roku 2010 – ten mi také připadá povědomý.
„Pro barevné dívky, které uvažovaly o sebevraždě / Když je duha Enuf“
★★★ 1⁄2
Kdy: do 14. dubna
Kde: Court Theatre, 5535 S. Ellis Ave.
Vstupenky: 50-74 USD
Info: courttheatre.org
Délka představení: 1 hodina a 30 minut bez přestávky
je to datované? Tak určitě. Není to dáno ani tak referencemi své doby, jako spíše formou. Určitě a vhodně má atmosféru 70. let. Dílo reflektuje moment, kdy se éra občanských práv setkala s feministickým hnutím a kdy performance mohly být happeningy, nikoli jen vyprávění.
Řecké tragédie jsou mimochodem také zastaralé a většina kanonických západních divadelních forem získává na scénografii Courtney O’Neill výrazné přikývnutí s rozpadajícími se oblouky a kruhovým hracím prostorem přímo z amfiteátrů v Egejském moři.
Touto volbou Scott naznačuje, že shromážděné postavy nepředstavují tak fantazijní duchovní kouzlení – Jsme ghúlové? ptá se Lady in Brown od Patrese D. McClaina hned v první básni – jako řecký sbor, kombinovaný hlas prodchnutý společnou historií a obavami.
A zastaralost je doprovázena konzistentním proudem příběhů, které vás udeří do tváře se současným významem #Metoo, zejména kus o tom, jak snadno je znásilnění zpochybňováno a dokonce přijímáno, když se tak děje domnělým přítelem, jak bitva pokračuje a ruší vnímání že násilník má být vždy cizinec/ být legitimní/ někdo, koho jste nikdy neviděli/ muž se zjevnými problémy.
Ale více než cokoli jiného tato inscenace přesně objasňuje, proč pro barevné dívky... vyletěla na výsluní: Shangeův dramatický smysl pro jazyk, který při hraní působí tak hluboce sugestivně a pravdivě. Přečtěte si hru a je působivá, ale vzdálená. Jazyk zde provedený je naléhavý a skutečný a důsledně přesvědčivý.
Všechny výkony jsou úžasné, plné odvážného individualismu, se zvláštními pokřiky na Melanie Brezillovou za její energické zobrazení mladistvé naivity, Melissu Dupreyovou za spojení síly s frustrací, když říká, že jsem žil ve světě/ pak jsem se přestěhoval do HARLEM / & můj vesmír je nyní šest bloků a Anji Whiteová, která má snad nejintenzivnější a nejdramatičtější monolog o domácím násilí, ale také jeden z nejdojemnějších monologů o ženě, která má na sobě fasádu sexuální agresivity, ale pláče spát po jejích výbojích.
Kromě jazyka stále zapůsobí emocionální hloubka a nuance, ostrý pocit toho, jak moc se člověk musí vzdát, aby mohl dát sám sebe. Některé z nich mi nyní připadají příliš melodramatické a očekávané – žena, která se rozejde s mužem tím, že zanechá poznámku na rostlině, které se daří díky jejím slzám, nebo trio přátel, kteří najdou sesterství v mužském podvádění – ale je tu také abstraktnější a zajímavější kousek, který s vervou předvedla Angelica Katie jako Dáma v zeleném, která tvrdí, že někdo málem odešel s mými věcmi, a brzy si uvědomíme, že nemluví o majetku, ale o identitě.
Tato práce dala této identitě hlas jako žádná předtím, ale není to něco, co by se zastavilo nebo snad kdy mohlo zastavit. Pokud něco, pro barevné dívky, které uvažovaly o sebevraždě, když duha enuf naznačuje, že nalezení vlastního hlasu je nikdy nekončící bitva, zachycená linií, která vyniká: …být naživu & být ženou & být barevný je metafyzické dilema / Ještě jsem nezvítězil….
Steven Oxman je místní spisovatel na volné noze.
Ranna ’: