Příběh jednoho veterána v den, kdy je všechny ctíme
PTSD je skvěle znějící zkratka pro válečné noční můry, které naše mladé vojáky stále pronásledují dlouho poté, co opustili bojiště.
Pohledný mladý muž vešel do mé kanceláře a posadil se. Pokud si vzpomínám, jeho dědeček ho přivedl do novin a myslel si, že by bylo nějakým způsobem terapeutické se mnou mluvit o čase, který strávil v Afghánistánu.
Překvapilo mě, jak snadné bylo přimět ho, aby promluvil. Ale byl z rodiny, která byla společenská a možná to k tomu patřilo. Rád bych si myslel, že jsem poslouchal dobře.
Hloubkové politické pokrytí, sportovní analýza, recenze zábavy a kulturní komentáře.
Vyprávěl mi o hrozných věcech, které viděl, když sloužil v afghánské válce. Jeho přátelé, zabiti těmi nejstrašnějšími způsoby, jaké si dokážete představit. No, možná ne, pokud je vaše představivost o takových věcech větší než moje vlastní.
V každém případě tento mladý muž viděl spoustu krveprolití a vrátil se domů živý. Živý, ale ne celý.
Chodil na terapeutická sezení, která měla pomoci s posttraumatickou stresovou poruchou. PTSD je cool znějící zkratka, kterou jsme dali válečným nočním můrám, které naše mladé vojáky stále pronásledují dlouho poté, co opustili bojiště.
Oči mladého muže, který seděl naproti mně, se nezdály soustředěné. Představoval jsem si, že je to ten pohled na 1000 yardů, o kterém jsem četl v románech o boji, nesoustředěný, omráčený výraz, jako by viděl projekční plátno na stěně mé kanceláře, které tam ve skutečnosti nebylo.
Možná sledoval, jak explodují hlavy, vnitřnosti vytékají z jejich dutin, kdo ví? Hádám, že byly věci, o kterých nemohl mluvit. Ale ten den jsme toho mluvili strašně moc.
Po celou dobu jeho noha vyťukávala tajnou morseovku. Pochybuji, že si toho byl vědom. Ruce se mu třásly a občas se mu zdálo, že si je koutkem oka všiml, jak se pohybují, a použil jednu k udržení druhé. Ale hnutí se brzy vrátí.
Příbuzný
Nabídky ke Dni veteránů 2020 na jídlo zdarma, slevy a další
Vedoucí jeho jednotky skupinové terapie doma byl vyznamenaný válečný veterán, seržant, který si prošel spoustou věcí. Byl jejich vůdčím světlem. Věřili, že se věci mohou zlepšit, protože to všechno viděl a dokázal to. Respektovali ho. Milovali ho.
Jednou v noci, na samém konci jejich terapeutických sezení, možná to byla jejich neoficiální promoce, zavolal některé z kolegů do svého bytu na skleničku.
Když seděli a mluvili, bez varování si přiložil pistoli k hlavě a stiskl spoušť. Přímo před nimi si vystřelil mozek.
O věcech jako je tato o Dni veteránů téměř nikdy nemluvíme.
Ten rozhovor byl před lety. A rodina toho vojáka mi řekla, že to pro něj bylo vlastně nějakým způsobem očistné. Řekl mi, že se chystá získat práci jako první zasahující, a také to udělal. Věnuje se veřejné službě.
Také mi bylo řečeno, že se zamiloval a je velmi šťastný muž.
Nikdo si to nezaslouží víc. Přál bych si, abychom o těchto věcech více přemýšleli, než pošleme naše vojáky do boje. Kéž bychom o tom vůbec uvažovali. Ale my ne a to může být dobře.
Mohla by nějaká rozumná společnost poslat lidi k takovému osudu, kdyby jasně chápali, co jim dělá?
Když myslím na Den veteránů, často si vzpomenu na mladého muže v mé kanceláři a na ostatní jemu podobné.
Můj bratr, který sloužil ve Vietnamu, požádal o uložení na Lincolnův národní hřbitov. Bylo tam příbuzenství, řekl, pro vojáky. Poslední místo, kde spolu mohli najít mír. Ti z nás, kteří nesloužili, nikdy nepochopí.
Občas zírám na památky a zkouším.
E-mail: philkadner@gmail.com
Ranna ’: