Klasický Royko: Jak se smáli, když bylo tělo Bobbyho Kennedyho převezeno zpět domů
Poznámka redakce: Tři dny poté, co byl 6. června 1968 v Los Angeles zavražděn senátor Robert F. Kennedy, šel Mike Royko, tehdy píšící pro Chicago Daily News, do kina.
Někde na obloze v tu chvíli křižovalo tuto zemi proudové letadlo s tělem senátora Roberta Kennedyho jako nákladem.
Dole spěchal hubený mladý muž v tričku odpoledním davem na Randolph Street. Při chůzi vyndal peněženku.
U pokladny v United Artists Theatre podstrčil tři jednodolarové bankovky. Když mu dala lístek a drobné 80 centů, podíval se na reklamní plakáty.
Napjatý. Bičovaný. Mučen. McCord jim dal 'minutu na modlitbu a vteřinu na smrt.'
Šel prostřední uličkou, ale byla přeplněná, tak šel do další uličky a vklouzl na sedadlo. Posadil se nízko a zvedl nohy. Film začal a on dostal, pro co tam šel. Krev, zbraně, smrt. Kopy.
Během posledních 36 hodin zjevně na jeho televizní obrazovce nebylo dost smrti. A hrozné černé titulky v novinách ho neuspokojily.
Nic z toho ve čtvrtek nestačilo největšímu davu v kině Loop – ve stejný den, kdy Kennedy zemřel, den poté, co byl střelen do hlavy.
V posluchárně United Artists se krátce po poledni v pracovní den konaly …. hádejte: 50? 100? 200?
Bylo tam minimálně 250 lidí. Pravděpodobně 300.
Manažer řekl: Něco takového v centru města překonává cokoliv jiného.
Proč?
Lidé mají rádi násilí. To je dnes velká věc.
Stejně jako většina dnešních filmů je barva skvělá, kamera je nápaditá. Technicky vzato, díky dnešním béčkovým filmům vypadají včerejší vítězové Oscara jako domácí práce.
Ale technická dokonalost není to, co přitahuje tyto davy.
Několik minut poté, co to začalo, hrdina – zloděj a zabiják – zastřelil svého prvního muže. V hlavě.
Pak poklekl dalšího muže a přiložil mu pistoli k hlavě. Usmál se a pomalu stiskl spoušť. Trvalo to dlouho a oběť zaregistrovala hrůzu. Publikum se rozesmálo.
Pochopte: publikum se smálo. Mysleli byste si, že je to Abbott a Costello.
Zbraň cvakla. Muž zalapal úlevou, že nebude mít kulku v mozku. Publikum zavylo.
O pár minut později se ozval ještě větší smích, když dva padouši bili pěstmi do tváře kněze. Pak mu jeden ukázal obsah tašky – lidskou hlavu. Kněz zaječel a hystericky běžel k oltáři. Smích. Zastřelili ho.
Jeden vrah řekl: Zastřelit kněze je smůla. Belly se směje.
Během závěrečné scény s hromadnou krvavou lázní se smích přeléval od jedné smrti ke druhé.
Zraněný muž spadl do ohně. Legrační. Další ztratil zbraň a hrdina neustále střílel nohama, dokud nespadl z útesu dozadu a křičel až na dno. Smích přehlušil jeho křik.
Po téměř dvou hodinách to skončilo. Vyšli ven, trochu se nakláněli, usmívali se, přecpaní zástupnými kopy.
Dají se snadno popsat. Vypadají jako dalších 300 mužů, které uvidíte v ulicích města. Černobílé, většina v neformálním oblečení, někteří v letních oblecích. Vypadali jako obyčejní američtí muži.
A když odcházeli, přicházeli další jako oni a zaplňovali místa.
Začalo to znovu. Muž poklekl a třásl se při pomyšlení, že mu kulka zasáhne mozek. A diváci se smáli. Kněz zakřičel. Publikum se rozesmálo.
Venku se lidé ptali, co je s touto zemí špatného, proč zabíjí tak, jak to dělá. Svět se ptal, jestli jsou Spojené státy tak nemocné a zkorumpované.
Uvnitř United Artists a v divadlech po celé zemi štěkaly zbraně, tekla krev – a lidé se smáli.
Smáli se a smáli. A to už letadlo přistálo. Teď by ho jeho rodina pohřbila.
Posílejte dopisy na: dopisy@suntimes.com .
Ranna ’: