Peter Frampton nechává mluvit svou kytaru na novém přebalu alba
Album nemá vokály, protože cítí, že jeho kytara je jeho lepší hlas.
Peter Frampton se nikdy nenechal ničím zastavit, ani autonehodou, špatným managementem, ošizením, nedostatkem hitů nebo krachem kariéry. Ani jeho svalové onemocnění Inclusion body myositis (IBM), které mu bylo diagnostikováno před sedmi lety.
Moje silná stránka je, že se nikdy nevzdávám, ať se stalo cokoliv, říká Frampton. Vždy vstanu a opráším se.
Při nahrávání audioknižní verze jeho memoárů Cítíš se jako já?, která vyšla loni v říjnu, si člen Rock'n'rollové síně slávy uvědomil, že má také nekončící snahu se zlepšovat.
Prostě nemám pocit, že jsem dost dobrý. Musím být lepší než včera, říká. A to je moje MO od doby, kdy mi bylo 12 let dodnes, že se ze sebe necítím dobře, pokud jsem buď nepřišel se zbrusu novou akordovou sekvencí, nezahrál sólo na něčí skladbu, kterou jsem jsem opravdu nadšený. Musí to být lepší než včera. Mám pocit, že jsem se za ta léta zlepšil. A myslím, že to je moje tajemství, že nikdy nepřijmu fakt, že ‚no, jsi docela dobrý Frampton‘.
Je to životní poslání, které nabývá na významu s jeho IBM, která pomalu oslabuje jeho svaly. Chápe, že mu nemoc jednoho dne vezme schopnost normálně fungovat a žít život. Když jsem dostal diagnózu, věděl jsem, že to bude jen otázka času, říká.
Takže se snaží, aby se každá poznámka počítala. Zatímco turné je v dnešní době složitější, jeho cílem je nahrát co nejvíce písní a alb. To zahrnuje nové album coververzí kapely Peter Frampton Band Frampton Forgets the Words, které vychází 23. dubna, v době jeho 71.Svatýnarozeniny.
Projekt navazuje na All Blues z roku 2019, album bluesových coververzí, a jeho druhé instrumentální album po Fingerprints z roku 2007. Po úspěchu All Blues se rozhodl se svou kapelou nahrát další cover verze, tentokrát si vybral písně od umělců, jejichž byl fanouškem. To zahrnuje Davida Bowieho, Radiohead, George Harrisona, Stevieho Wondera a Lennyho Kravitze.
Říkáme jim pocty, protože bychom je nedělali, kdybychom neměli maximální respekt a nebyli velkými fanoušky těchto umělců, říká Frampton.
Říká, že to bylo obzvláště hořkosladké v souvislosti s Harrisonovým Is’t It a Pity a Lovin’ the Alien od Davea Bowieho, protože spolupracoval s oběma umělci. Frampton a Harrison spolupracovali na jeho albu All Things Must Pass, zatímco on a Bowie hráli Lovin’ the Alien během společných koncertů. Frampton říká, že Bowieho poprvé potkal, když mu bylo asi 12 nebo 13 let a chodil do stejné školy. Jeho otec Owen, učitel umění, také učil Bowieho umění.
Byl to můj party kousek, říká Frampton z Lovin’ the Alien. Dal mi konec té písně, která pokračovala dalších pět minut, kdy jsem dělal prodloužené sólo. …Pokud vám neběží mráz po zádech, pak může být něco špatně. …Byla to pravděpodobně nejsmysluplnější a nejděsivější skladba. Bylo velmi důležité, aby ten ‚Lovin‘ the Alien‘ vyšel dobře.
Jedinečný tón Framptonova Les Paul Phenix z roku 1954 je jedním z klíčových důvodů, proč tomu tak je. V roce 1980 se letadlo, které neslo kytaru, zřítilo v Jižní Americe a mělo se za to, že bylo ztraceno. Po 30 letech se mu ji však podařilo obnovit.
Ta kytara, ta pohádková kytara, má zvuk, který jsem nikdy nedokázal dostat z žádné jiné kytary, říká. Myslím, že za všechno mohou různé kusy dřeva různého stáří... Velmi si vážím toho, že jsem tu kytaru dostal zpět, protože je opravdu mou součástí.
Album nemá vokály, protože cítí, že jeho kytara je jeho lepší hlas. Kdyby mi bylo dovoleno dělat jen jednu věc, což je ironie, že mám tuto nemoc, ale rozhodl bych se hrát na kytaru, kdybych neuměl zpívat, říká. Moje hra na kytaru má styl a rozpoznatelný zvuk a mám pocit, že ... po několika poznámkách víte, kdo to je.
Dychtivě se chce vrátit do práce, až bude vše v bezpečí, včetně dokončení svého dalšího sólového alba. Je to jako bychom čekali, až přijde náš road manager a vezme nás na zvukovou zkoušku, ale on nikdy nepřijde a my prostě musíme zůstat doma.
Zpěvák, který hrál Chicago v průběhu let často, odhaluje jednu ze svých oblíbených vzpomínek na město, konkrétně když v roce 1977 vyprodal Soldier Field a jeho rodiče a bratr přiletěli z Anglie na show. Jeho otec, který natáčel show ze strany jeviště na svém Super 8, byl show tak uchvácen, že vystoupil přímo před svého syna, který byl na jeho nechvalně známém talk-boxu Show Me the Way.
Najednou jsem si uvědomil, že mám v uchu čočku, asi čtyři palce od mého ucha, vzpomíná Frampton. A můj táta se díval do hledáčku, natáčel, aniž by si uvědomil, že jde na jeviště a je hned vedle mě. A pak, aniž by přestával natáčet, prostě přišel technik, jemně ho zvedl pod podpaží a odtáhl ho zpátky z pódia. Mám ten záznam Super 8, který je úžasný.
Zaregistrujte se naZábavní zpravodaj
Děkujeme za přihlášení!
Podívejte se do své doručené pošty na uvítací e-mail.
E-mailem (Požadované) Registrací souhlasíte s naším Oznámení o ochraně osobních údajů a evropští uživatelé souhlasí se zásadami přenosu dat. předplatitRanna ’: