Vzácná zásoba fotografií z druhé světové války žije dál jako svědek proti válce
Snímky, všechny pořízené malou skupinou fotografů americké armády, dokumentují lidskou daň.
Války se dost nebojíme.
Pro většinu z nás je válka vágní pojem. Je to téměř fiktivní – něco, o čem čteme v knihách. Je to něco, co vidíme ve filmech, kde se po obrazovce řítí obrovské armády, zatímco audio reproduktory pumpují zvuky výbuchů, výkřiků a výkřiků.
Přesto jsou Spojené státy uprostřed skutečné války, nejdelší ve své historii, a objevují se hrozby nových válek. Američané obětují své životy na odlehlých místech.
V tento Den válečných veteránů jsme povinni na ně vzpomínat, bát se o ně, poděkovat jim.
Názor
Nedávno jsme vydali knihu o válce, ale není to tradiční válečná kniha. Je o ubývajících dnech druhé světové války. Místo použití akčních fotografií jsme se podívali na lidskou daň z války. Namísto představování obrázků amerických tanků, které si prorážejí cestu Evropou, jsme se podívali na potrhané vesnice, které zůstaly v troskách. Místo toho, abychom ukazovali letadla shazující bomby, dívali jsme se na pracovníky civilní obrany prokopávající se sutiny.
Všechny snímky pořídila malá skupina fotografů americké armády. Někteří vstoupili do armády zkušeně s fotoaparátem; jiní nikdy předtím nefotili. Co dělá tuto skupinu tak výjimečnou, je to, že šla do bitvy s kamerou.
Bylo to drsné.
Voják-fotograf William A. Avery napsal: Když jsem se dostal ven, byl jsem jen o čtyři kalendářní roky starší, ale vypadalo to jako celý život.
Ačkoli si to málokdo z těchto vojáků uvědomoval, vytvářeli dárek pro budoucí generace. Několik set tisíc jejich fotografií – stejně jako fotografií všech bojových fotografů – zůstalo pozadu.
Jejich práce, které zahrnují statické fotografie a film, byly pečlivě prostudovány v Národním archivu. Knihy a filmy jsou plné jejich snímků. Jejich práce na konci války je ale často přehlížena. Jejich fotografie zpustošených měst a posledních dnů koncentračních táborů, vězňů a zoufalých uprchlíků hledajících v krajině jídlo a přístřeší, jsou svědectvím proti válce.
Nyní, když se blíží 75. výročí konce druhé světové války, je cenné porozumět významu totální války – konfliktu, který zahrnuje země a kontinenty. Snad neexistuje lepší způsob, jak tomu porozumět, než zvažováním těchto fotografií. Pořídili je fotografové, kteří riskovali své životy, aby běželi podél frontové linie vojáků a osvoboditelů, aby vytvořili tento rekord.
Velmi málo z těchto veteránů je stále naživu. Většině bylo nejméně 20, když byly odeslány do servisu před více než 75 lety. Muži, kteří pořídili tyto fotografie, za sebou zanechali více než jen fotografie. Zanechali po sobě moudrost. Mnozí o svých zkušenostech napsali krátké paměti nebo poskytli rozhovory.
Někdy má válka smysl a někdy nemá žádný, napsal Charles E. Sumners. Je tu však jedna konstanta: ti, kteří trpí nejvíce, nemají z jejího výsledku co získat a neměli nic společného s jejím zahájením.
Říká se, že každá generace má svou vlastní válku — protože zapomínáme. Nyní s těmito fotografiemi nemáme důvod zapomínat.
Oběť války není nikdy spravedlivě rozložena. Ale v moderních amerických válkách bylo břemeno obzvláště nevyvážené. Vzhledem k tomu, že většina z nás je plně izolována od války, zcela chráněna před její ošklivostí, jsou válečné škody tak měkké, že se naše země s větší pravděpodobností znovu dostane do válek.
Válka pro mě byla vždy děsivá, ale také abstraktní, zahrnovala krajiny, které jsem si nedokázala představit, a lidi, které jsem neznala, napsala Michelle Obamová ve svých nedávných memoárech Becoming. Vidět to takhle, jak teď vidím, byl luxus.
Je to nebezpečný luxus, protože válka není abstraktní.
Postavme se čelem nákladům války a ctme naše veterináře tím, že zajistíme, aby v budoucnu méně veterinářů muselo zaplňovat přední řady zbraněmi nebo kamerami.
Richard Cahan je spolu s Markem Jacobem a Michaelem Williamsem spoluautorem nové knihy Aftershock: The Human Toll of War: Haunting World War Images From America’s Soldier Photographers.
Posílejte dopisy na: dopisy@suntimes.com .
Ranna ’: