Instantní nudle mají hodně co říci o japonských rysech vynalézavosti, riskování a otevřenosti vůči přizpůsobování a modernizaci cizích vlivů, které pomohly Japonsku zotavit se po druhé světové válce a stát se ekonomickým, kulturním a gastronomickým titánem.
JOKOHAMA, Japonsko – Jídla zemí jsou také okna do jejich duše.
Vezměte si hamburgery. Ručně držené, rychle se sestavují a dají se zdrhnout, ztělesňují v podstatě americkou myšlenku, kterou otec zakladatel Benjamin Franklin uvedl na papír v roce 1748 a která stále pohání ambiciózní na Wall Street i mimo ni. Pamatovat si, Franklin napsal, že čas jsou peníze.
V Číně je jídlo v národní psychice tak všudypřítomné, že se lidé navzájem zdraví frází chi fan le ma? - jedl jsi? A francouzské potravinové snobství přimělo slavného všežravého prezidenta Jacquese Chiraca, aby jednou nelaskavě vtipkoval o Britech, že: Člověk nemůže věřit lidem, jejichž kuchyně je tak špatná.
Což nás zavede do Cup Noodles Museum v japonské Jokohamě.
Ano, existuje takové místo. A ano, instantní nudle mají hodně co říct o japonských rysech vynalézavosti, riskování a otevřenosti vůči přizpůsobování a modernizaci cizích vlivů, které pomohly Japonsku zotavit se po druhé světové válce a stát se ekonomickým, kulturním a gastronomickým titánem.
Některé ze stejných rysů v posledních dvou týdnech také pomohly Japonsku odvést nepravděpodobný čin – nebo bláznovství, porota je mimo – pořádání olympijských her uprostřed pandemie. Umožnění příjezdu 11 000 sportovců z celého světa, z nichž někteří si s sebou přinesli koronavirus, svědčilo o japonské odolnosti, pohostinnosti a flexibilitě.
Nyní zpět k ramenu, s – omluvte slovní hříčku – zalitou historií.
Japonci připravovali nudle ze sousední Číny, kde se jim říká lamian. V průběhu let japonští šéfkuchaři povýšili ramen na umění, chuťové pohárky foukající spektrum chutí, textur a možností.
Japonsko zkrátka absorbovalo cizí vliv a zlepšilo se v něm. Totéž by později platilo pro automobily, zařízení a – pro fanoušky Demon Slayer, One Piece a dalších mang – karikatury, abychom jmenovali jen těch několik.
Ale zpět k nudlím. Zbídačený bývalý pracovník družstevní záložny Momofuku Ando, zděšen nedostatkem potravin, který zpustošil poválečné Japonsko, dostal nápad přeměnit přebytečnou americkou pšenici na ramen, který by hladoví lidé mohli připravit jen s horkou vodou a za pár minut.
Andova heuréka nastala, když pozoroval svou ženu, jak smaží tempuru. To vedlo ke zrodu myšlenky na rychlé smažení nudlí, které je dehydrují. První instantní nudle Ando byly uvedeny na trh v roce 1958.
Cup Noodles následovaly v roce 1971. Duch tohoto nápadu přišel na objevné cestě, kterou Ando podnikl do Spojených států v roce 1966, když viděl konzumenty jeho instantních nudlí rehydratovat a jíst je z papírových kelímků. To podle společnosti Nissin Foods založila společnost Ando. Celosvětový kumulativní prodej Cup Noodles v roce 2016 překonal hranici 40 miliard.
Ando zemřel v roce 2007 ve věku 96 let. Jeho vynalézavý duch však žije v tom, co se musí zařadit mezi nejunikátnější chuťové zážitky na světě: zmrzlina Cup Noodle.
Podává se pouze v Cup Noodles Museum v kavárně ve čtvrtém patře a vyrábí se ze stejné polévky v prášku a lyofilizované polevy – cibule, krevety, kousky vajec a masa – jaké se používají ve skutečných Cup Noodles.
Návštěvník muzea Noriyuki Sato, který to zkusil, to popsal jako slano-sladký, ani tady, ani tam. Nejsem si jistý, jestli to slovo dává cizincům smysl, řekl. Není to sladké a není to ani slané.
Ale je to památník myšlení po vybalení z krabice a japonského talentu spojovat dohromady zdánlivě neslučitelné věci, aby vznikly úplně nové. Je těžké si představit, že italský výrobce gelato se tak odvážně vychýlí ze zajetých kolejí.
Mluvčí Nissin Foods Kahara Suzuki říká, že zmrzlina – když ji ochutnal, člověk váhá, zda ji nazvat dezertem – ztělesňuje to, co bych nazval punk rockovým duchem, kterého má mnoho Japonců.
Kdo by kdy přišel s takovým nápadem? Myslím, že je to velmi jedinečné, řekla Suzuki. Ten punkrockový duch můžete vidět v každém aspektu japonského života.
Určitě na japonských talířích. Mezi několik dalších příkladů patří ovocné sendviče prodávané v obchodech na rohu a oblíbené rýžové hamburgery. Od května k nim a jejich oblíbeným výrobkům přibyly rýžové pizzy, které vyvinul Sachie Oyama, šéfkuchař pro inovace a manažer oddělení pro inovace menu v Domino’s Pizza Japan Inc.
Verze Domino’s Deluxe je ve skutečnosti pizza postavená na základní vrstvě stlačené, předvařené japonské kultivované bílé rýže namísto obvyklého základu z těsta na pizzu. Rýžový základ se pak udusí bohatou rajčatovou omáčkou a přelije tradičními ingrediencemi na pizzu: sýrem mozzarella, cibulí, paprikou, feferonkami a italskou klobásou. Domino's prodává produktovou řadu pouze v Japonsku. Oyama to nazývá pizzou, kterou můžete jíst sami, spíše než sdílet plátky.
Japonci jsou dobří v přeskupování věcí, řekla. Kombinace s pizzou a rýží není vůbec nic divného.
Možná ne. Ale taková jídla pomáhají vysvětlit, proč se zdá, že Japonsko nikdy nestojí na místě. Vždy se totiž dají vymýšlet nové chutě.
Ranna ’: